Šup s horečkou do mrazáku aneb maminko, naučím tě znovu snít

toy-791265_1280Naše Stelinka si vymýšlí. Setsakra vymýšlí a navíc působí přesvědčivě. Ďábelská kombinace. Nevybavuju si, komu z našeho okolí ještě nepověsila nějaký ten důvěryhodně podaný bulík na nos.

Ať už se jedná o historky o imaginární kamarádce Jarušce, která má svátek či narozeniny zhruba 3 x týdně a je nutné jí v těchto dnech pořádat oslavu. Nebo barvité vyprávění o tom, jak byli u nás doma v noci loupežníci, které babičku navzdory původnímu záměru nepotěšilo. Ne nadarmo říká dědeček Stelince vnučka Hanse Christiana Andersena.

Taky jste si jako děti vymýšleli neuvěřitelné příběhy a bavili jimi své okolí? Nebo jste si to radši nechávali pro sebe? A slýchali jste někdy tuto větu? „Ale prosím tě, nevymýšlej si!“ Myslím, že ji zaslechla spousta z nás.

Skřítci na nočním stolku

grass-980151_1280Mám vzpomínku z dětství. Když jsem asi jako 4 letá jednou večer usínala, přišly za mnou do pokojíčku dvě drobné postavy. Vypadaly jako dědeček a babička z pohádky, ale byli maličcí jako skřítkové.

Babička byla taková celá kulatá. Měla široký obličej, široký úsměv a širokou tmavě modrou sukni. K tomu bílou zástěru a šátek na hlavě. Stáli na nočním stolku u mojí postele a ta skřítčí babička mě pohladila po hlavě. Cítila jsem její dotek ve vlasech a jemné zašimrání na čele. Bylo mi fajn a bezpečně. Ještě dneska ve mně tahle vzpomínka vyvolává tak milý pocit, až mě to zaráží.

Jak mi to tenkrát přišlo skutečné. Přesto jsem o nich nikomu nic neřekla. Skřítkové přeci nejsou. Vždyť by se mi všichni smáli, ozývalo se mi tehdy v hlavě. Vzpomínku jsem ukryla do nepoužívané zásuvky paměti. Asi jsem nechtěla slyšet to: „Ale prosím tě, nevymýšlej si.“

Můžou za to théta vlny

Dítě však tomu, co říká, často doopravdy věří. Nevymýšlí si, ono to skutečně žije a prožívá. Je to jeho pravda. Byť v očích dospělého to může být nepředstavitelná blbost. Uvádí se, že mozková aktivita (projevující se tzv. mozkovými vlnami) u dětí do 6 let věku (někdo uvádí dokonce i u starších) zpravidla nepřekračuje frekvenci 8 Hz. To znamená, že většinu bdělé doby pobývají v tzv. théta vlnách. Takovou aktivitu vykazuje mozek např. při REM spánku (spánku se sny), při hluboké meditaci či transu. Není proto divu, že tu a tam hůře rozlišují reálný a imaginární svět. Prostě samy nevědí jistě, co je skutečnost a co fikce. Nepotřebují to. Hrají si a je jim fajn.

Co nám na tom vadí?

Proč vlastně chceme po dětech, aby si nevymýšlely? Co se nám na tom nelíbí? Z čeho máme strach? Jestli si náhodou to naše dítě nevymýšlí až moc? Jestli není nějaké cáklé? Nebo nás štve, že nám LŽE? Že bude lhát až do konce života. Kdo lže, ten přece krade… Nebo se bojíme, co na to řeknou lidé?

Někdy mám pocit, že k tomu, aby byl někdo uznán rozumným a zodpovědným (a dospělým) je nezbytné, aby příliš nefantazíroval a nesnil. Nebo aby to aspoň nedával moc najevo a v žádném případě o tom nemluvil. Jednoduše musí stát nohama pevně na zemi. Jinak mu hrozí nařčení z toho, že je mešuge. V horších případech mešuge s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti. Aby člověk dospěl, musí si přestat hrát? Musí držet fantazii a snění na uzdě? Není to škoda?

Co vlastně pro svoje dítě všichni chceme? Aby z něho vyrostl šťastný, zdravý a dobrý člověk.

Pokud nám dítě lže třeba o známkách, kolik snědlo sladkého apod., prostě v jeho lhaní je evidentní motivace strachem z nás a možného trestu, zkusme se zamyslet nad tím, proč to vlastně dělá a jestli bychom třeba úpravou přístupu k němu nemohli sami něco změnit. Totéž platí, když máme pocit, že uniká do fantazijního světa podezřele často. Vždy je na místě podívat se po příčině problému, než řešit jeho projev. Příčinou může být ledacos, třeba stresové prostředí v rodině či šikana ve škole. Jinou kapitolou jsou extrémní případy, které by mohly signalizovat třeba poruchu autistického spektra. Nad nimi samozřejmě není možné jen tak mávnout rukou. Ale to už se dostávám mimo téma tohoto článku.

Mocný nástroj v lidské mysli

Co se ovšem týče běžného dětského fantazírování, mám pro vás dobrou zprávu: není to nebezpečné a charakter to nekazí. Naopak, necháte-li dítě snít a nebudete-li jeho fantazijní hrátky potírat „zabijáckými“ větami shora uvedeného typu, dáte mu ten nejlepší dárek do života. Ponecháte mu možnost rozvinout jeho kreativitu, individualitu a nekonvenční přístup k realitě. Dáte mu možnost objevit, jak mocný nástroj má každý člověk ve své mysli.

Fantazie bez hranic? Proč ne?

Bez fantazie by byl život tak nudný a smutný. A nemám na mysli „jenom“ tu fantazii, když děti večer usnou a vy máte s partnerem chvilku pro sebe, nebo tu, kterou používáte, když řešíte, co budete vařit. Myslím fantazii bez hranic a se vším všudy.

fractal-fantasy-742034_1280Dobrodružství na zádech okřídlených pegasů, noční dostaveníčka s jednorožci v potemnělé zahradě, výlety do neznámých a exotických zemí, do středu země nebo do nejvzdálenějších koutů vesmíru. Jestli v něčem existuje absolutní svoboda, tak ve snění. Jediné, co vás omezuje, jste vy sami. Můžete snít. Uvolněte se, dovolte si to a nechte to samo přijít. Ukáže vám to nové možnosti.

Když se vrátím ke své vzpomínce na skřítky, připouštím, že se mi to všechno tenkrát mohlo jen zdát. Třeba to pohlazení, jehož pachatelem mohla být namísto skřítčí babičky moje maminka, která mě přišla zkontrolovat, odstartovalo v mojí čtyřleté usínající hlavince celou tuhle skřítkovskou etudu. Prostě jenom výplod spícího mozku, poškádlené fantazie.

Nebo taky ne. Třeba tyhle bytosti skutečně nějak někde existují. Kdo to kdy vyvrátil? Nějak někde, ale jak a kde my ještě neumíme pochopit, protože k tomu používáme tu nesprávnou část mozku, nevhodné spektrum uvažování. Kdoví? Pánové z Českého spolku skeptiků Sisyfos by ze mě neměli radost. 🙂

Taky máte pocit, že tohle je jen pro choromyslné? Dobrá, tak něco reálnějšího.

Sněte o svém životě. Představte si, že se vám děje něco krásného a nechte se mile překvapit tím, že se váš sen může stát skutečností. Věřte tomu, že se stává skutečností. Přesvědčíme-li sami sebe o reálnosti svého snu, jsme na nejlepší cestě, aby se stal skutečností. Když si něco dokážeme představit, přestává to být nedosažitelné.

Pořád je to na vás moc? Tak něco ještě prostšího.

Když fantazie léčí

V současné době jsou velice oblíbené relaxační, regenerační i léčivé techniky založené na imaginaci – schopnosti člověka vyvolávat, nebo spíše hrát si s obrazy v mysli. Ve stavu uvolnění a klidu je nechat přicházet, proměňovat a jen tak je pozorovat. Tyto techniky působí až překvapivě pozitivně na lidskou psychiku a celý organismus.

Dovolím si na závěr ještě jednu malou příhodu s naší Stelčou. Není to ani měsíc, co ji sklátila nepěkná střevní infekce provázená horečkou. A víte, jak jsme si s tou horečkou poradily? Tedy vlastně Stelinka – byl to její nápad. Zavřely jsme ji do zavařovací sklenice a šouply do mrazáku. Jak prosté, jak účinné. Proč? Protože věřila, že jí to pomůže.

Nechme děti snít a sněme s nimi. A pokud jste už pozapomněli, jak se to snění dělá, koukejte a učte se od nich. Nejlepší je učit se od mistrů. 🙂

Milovnice pohádek, fantazírování, máma dvou dětí a autorka blogu a e-knížek Laskavé pohádky, Abeceda pro smíšky a S Bonifácem na vandru.
Komentáře