Jedna laskavá o duze

Pohádka o duze

Byla jednou obloha. V zimě šedavě modrá a v létě azurová, někdy s mraky, jindy bez mraků. Přes den se po ní procházelo sluníčko, v noci měsíček a občas do toho zaběhnutého pořádku vlétl s rozpustilým smíchem deštík. A v tom byla právě ta svízel. Klidné a rozvážné sluníčko nemohlo neposedný déšť vystát. Kdykoliv vidělo, že se blíží, utíkalo se před ním raději schovat za mrak. Přitom hubovalo: „Zase ten divoch! Přiskotačí, nikoho se na nic neptá, začne si padat, kde se mu zlíbí, a mně se z toho vlhka vždycky akorát zkroutí paprsky.“

Déšť věděl, že se mu sluníčko vyhýbá. Byl z toho smutný a ten jeho smutek způsobil nejedno velké pršení. Nemohl přece za to, že je takový celý hrrr. Snažil se ale sluníčku raději nechodit na oči, aby ho zbytečně nedráždil. A časem si z toho už ani nic nedělal.

Tak šla léta a sluníčko s deštěm jako by pro sebe neexistovali. Nepotkávali se a skoro zapomněli, jak vlastně ten druhý vypadá.

Jednoho srpnového odpoledne, kdy bylo všechno kolem tak znavené horkem, že se dokonce ani zahřátému vzduchu nechtělo stoupat vzhůru, si sluníčko líně složilo paprsky pod bradu a tvrdě usnulo. Přímo na obloze. Netrvalo to dlouho a z vedra se začalo sbírat na bouřku. Najednou všechno kolem utichlo v napjatém očekávání. Ani lístek v korunách stromů nezašustil, ani ptáček nezapískal. Nic se nepohnulo. Jen huňaté tmavošedé mračisko se pomaloučku přibližovalo ke spícímu sluníčku.

V tom si to přisviští vítr a před sebou žene déšť. Přehazuje si ho z jedné větrné kudrlinky na druhou, vyhazuje ho vysoko a zase ho chytá a přitom se oba chechtají a výskají.

Ale sluníčko pořád nic. Spí jako špalek a přitom klidně pohvizduje zpola otevřenými rtíky a ze sladkého snění sem tam spokojeně pomlaskává. Ve spánku bylo tak nenápadné, že si ho ti dva ani nevšimli.

Déšť spustil z toho velkého smíchu poctivé bouřkové pršení. Takové, jakému se odborně říká „slejvák“ nebo že prší „jako z konve“. V ten samý moment začal oblohu hned tady a hned tam rozčesávat klikatý blesk a hrom burácel, až od toho uši zaléhaly.

Tentokrát už se sluníčko probudilo. A kdyby jen to. Jak bylo vytržené z hlubokého spánku, moc se polekalo. Poskočilo, vykřiklo, vytřeštilo oči, ale než stihlo cokoliv dalšího udělat, zůstalo s pusou dokořán zírat na podívanou, která se na obloze odehrávala. Od jejího jednoho konce k druhému se táhla dlouhá dlouhatananánská pestrobarevná stuha. A vy už určitě víte, copak že to bylo za stuhu… No jasně, duha! I déšť samým ohromením přestal řádit a skoro i pršet.

Sluníčko bylo duhou tak dojaté, že zapomnělo na všechnu zlost, jakou kdy vůči dešti pociťovalo. Objalo ho kolem ramen a opřelo si o něj zlatou hlavu. Déšť zase, taktéž z dojetí, upustil na zem další vydatnou spršku.

Nikomu se ani nechtělo uvěřit, že přes všechnu rozdílnost dokázalo sluníčko s deštěm společně vytvořit něco tak harmonického a dokonalého. Dlouho spolu seděli na obloze, pouštěli jednu duhu za druhou, povídali si a bylo jim spolu dobře.

Od té doby se ti dva spolu vždy rádi setkají, aby si navzájem povyprávěli, co je u nich nového, a aby na důkaz svého přátelství vykouzlili na obloze barevnou podívanou.

Až se někdy budete chtít s někým hádat, protože říká a dělá jiné věci než vy, vzpomeňte si na duhu a zkuste se zamyslet, jestli byste spíš místo zloby a odsuzování nedokázali společně vytvořit něco krásného. Když si v klidu sednete a popovídáte, třeba zjistíte, že máte společného mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Něco málo k pohádce…

Duha jako symbol

Miluju symboly. Snad v každé mé pohádce se symboly objevují. Miluju jejich řeč a ráda si hraju s jejich významy v kontextu pohádky. Na „Pohádce o duze“ jste se mohli nakouknout, jak takové moje hraní vypadá. Jak tedy vlastně duhu vnímáme? Co pro nás znamená? Pro mě hodně.

Vzpomenete si, kdy naposledy Vaše zraky spočinuly na duhovém oblouku? Uvědomujete si, jaké pocity jste přitom vnímali?

Krása, co se neokouká

Nebudu se tady zabývat tím, jak duha vzniká. Pokud se bude váš malý cvrček ptát a vy mu to budete chtít ukázat názorně, koukněte sem.

Duha je poměrně běžný atmosférický jev. Přesto jsem ještě neslyšela o člověku, který by v momentě, kdy se před ním duha objeví, nezůstal stát v téměř posvátné úctě a nevěnoval jí alespoň pár okamžiků plné pozornosti. Duha nás fascinuje, líbí se nám a v naší kultuře ji vnímáme jako něco pozitivního a krásného. Někdo před duhou medituje, někdo na ni skládá básně, někdo se ji snaží zachytit fotoaparátem či štětcem, někdo o ní píše pohádky. 🙂 Nikoho však nenechá lhostejným.

Navigace pro vlastní nitro

Symbolizuje světlo a naději. Jako by nám ukazovala cestu, radila, jakým směrem se vydat. Vzpomeňte si na irské legendy a pohádky. Duha prý ukazuje tím směrem, kde skřítek leprikón ukryl svůj hrnec se zlaťáky. Ty tam čekají na odvážného šťastlivce, který dokáže skřítka přelstít.

Duha jako jednolitý oblouk tvořený jednotlivými pruhy – barvami barevného spektra – symbolizuje celistvost v rozličnosti, jednotu v nekonečnu, napojení na vyšší moudrost, spojení zdánlivě neslučitelných entit, z nichž vzniká něco úžasného.

Někomu duha připomíná, že všude kolem nás, byť ji nedokážeme vnímat pěti základními smysly, je přítomná energie, záření, a že nejsme obklopeni pouhým prázdným prostorem vyplněným vzduchem. A nemusí se jednat třeba jen o elektromagnetické záření. 🙂

Duha nám šeptá, že každý jeden malý člověk je vlastně součástí „něčeho většího“ a že „toto něco větší“ je zároveň součástí každého člověka.

Takže až zase někdy uvidíte duhu, zastavte se a zkuste si poslechnout, co vám říká a hlavně co vám v její přítomnosti říká vaše nitro.

Milovnice pohádek, fantazírování, máma dvou dětí a autorka blogu a e-knížek Laskavé pohádky, Abeceda pro smíšky a S Bonifácem na vandru.
Komentáře
  • >> Stáhněte si pohádky

    cokoladova_cover4

  •  

    balónová

  • PINDRLÍK

  • skuhrinek

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky