O sněhulákovi, který věděl, že musí roztát

„Mami, a kdy už konečně napadne?“

Martínek klečí na okenním parapetu, tiskne dlaně a nos na sklo a upírá k nebi svoje modrá kukadla. Maminka k němu přistoupí, pohladí ho po hlavě a taky se zadívá na huňaté narůžovělé mraky na ztemnělé obloze. Vypadají jako duchny naplněné prachovým peřím. Maminka vyprávěla, že zrovna takovými se přikrývala u babičky, když byla malá. Skoro se prý pod nimi nedalo dýchat, jak byly těžké.

„No, myslím, že už brzo,“ řekla maminka a mrkla na Martínka. „A teď už se pojď zachumlat, uvidíme ráno.“

Hned po probuzení Martínek věděl, že je venku něco jinak. Jako by bylo dneska nějaké větší světlo. A skutečně. V noci nasněžilo! Všechno je přikryté bílou pokrývkou – zahrada, ulice, auta i střechy. Po celonočním vydatném sněžení se dokonce i na sloupkách plotu udělaly vysokánské bílé čepice.

„Hurá, sníh!“ volá Martínek.

Honem, umýt, nasnídat, obléknout a ven! Kdyby se tak člověk nemusel tím vším zdržovat.

To už ale Martínek pobíhá po zahradě. Bere sníh do ruky a vyhazuje ho vysoko nad sebe. Uplácal ze sněhu kouličku a převaluje ji v té bílé záplavě. Sníh je úplně ideální – krásně lepí a drží pohromadě. Čerstvý sníh je na stavění sněhuláků stejně nejlepší.

Martínek před sebou valí jednu sněhovou kouli za druhou, staví je na sebe a ejhle… je tu sněhulák. Ještě to ale není ono. Něco mu chybí. Martínek utíká domů a vzápětí se vrací s náručí roztodivných předmětů. Pomačkaný plechový kastrůlek přijde na hlavu jako klobouk. Mrkev místo nosu a do ruky koště. A ještě oči a pusa… Tatínek říkal, že jako malý dělával sněhulákovi oči a pusu z uhlí. Kde ho ale vzít? Uhlím se u nich doma už dávno netopí. Vtom si vzpomněl na kaštany, které našel při jedné podzimní procházce s babičkou a dědečkem. To je ono! Lepší než uhlí, pomyslil si Martínek. To bude tatínek koukat, jak si poradil.

Během stavění nepřestával Martínek zasypávat rodícího se sněhuláka přívalem slov: „Až tě dostavím, užijeme si spolu spoustu legrace. Budeme se koulovat, válet ve sněhu, povozím tě na sáňkách.“

Jakmile Martínek umístil poslední kaštan, stalo se něco nevídaného. Sněhulák zamrkal a protáhl se.

„Tak tady…“ prohlásil a rozhlédl se kolem sebe, „tady se mi bude líbit. Páni, pěkný výhled! Ono, když musí jeden stát celé dny na jednom místě, tak má rád, když je na co koukat.“

Vzápětí se sněhulák podíval svýma kaštanovýma očima na Martínka.

„Ehm, pardon, dobrý den, Martínku, jmenuji se sněhulák,“ pověděl zdvořile. „Takže, co budeme dělat? Co ty sáňky, jak jsi říkal? To se jako někam hází?“

Martínek se usmál a vysvětlil sněhulákovi, k čemu vlastně sáňky slouží.

A tak sáňkovali. Jezdili nahoru a dolů, výskali při tom a dováděli, dokud maminka nezavolala Martínka, aby šel domů na svačinu. Takhle to šlo den za dnem. Martínek a sněhulák vymýšleli stále novou a novou zábavu.

Jednoho rána se Martínek vzbudil a jako obvykle vyhlédl z okna na zahradu, kde se mezi záhony tyčil sněhulák. Ale copak se to s ním stalo? Je nějaký menší.

Martínek se tentokrát nezdržoval ani mytím, ani snídaní a rovnou vyběhl ven, aby zjistil, co se to u všech rampouchů s jeho studeným kamarádem děje.

„Ale copak, copak? Ty neznáš oblevu?“ otázal se sněhulák vyděšeného Martínka.

„To je nějaká nemoc? Ale dá se to léčit, že jo?!“ ujišťoval se chlapec.

„Kdepak nemoc,“ povídá se smíchem sněhulák. „Prostě obleva. Oteplilo se a část sněhu odtála. To se někdy v zimě stává, víš? Zítra zase přijdou mrazy a napadne nový sníh.“

Martínek pokýval hlavou, jako že mu je sněhulákův výklad úplně jasný. Přesto od té doby chodil zamyšlený a se svěšenými rameny.

To ale sněhulákovi nemohlo uniknout. „Vypadáš, jako by tě něco trápilo,“ pověděl jednou Martínkovi, zatímco ho sledoval, jak si nalévá z termosky vařící čaj. Sněhulák se nikdy nemohl vynadívat na proužky páry stoupající z horkého hrníčku.

Nato Martínek spustil: „Nechci, aby bylo jaro. Nechci, aby bylo teplo. Mám strach, že o tebe přijdu, že se rozpustíš a prostě zmizíš. Mám strach, že umřeš! Jako třeba Šmudla. To byl totiž můj králík.“ Chlapec měl opravdu na krajíčku.

„Zmizím? Umřu? To neznám,“ odvětil sněhulák.

„Podívej se, jsem celý ze sněhu. A sníh je vlastně voda. Zmrzlá voda. Voda nemůže ze země jen tak zmizet. Je tu pořád. Takže já vlastně taky. Sníh zjara roztaje a kapku po kapce se vsákne do země nebo odteče do potůčků a řek a až do moře. Odsud se odpaří a mraky ji pozvou k sobě nahoru. A z mraků zase spadne dolů jako kapky deště nebo sněhové vločky. A tak to jde pořád dokola, co je svět světem. Jen na chvilku se ti ztratím z očí, abych se mohl zase objevit, až nadejde ten správný čas. To mi můžeš věřit, jako že se sněhulák jmenuju.“

A tak přišlo jaro a sněhulák roztál. A Martínek věděl, že roztát musel, aby udělal místo trávě a květinám, které s sebou přinese jaro, a taky aby si ho mohl postavit zase napřesrok, až se z oblohy na zahradu vysypou ty těžké sněhové duchny. Každá zima musí skončit, aby mohlo přijít jaro, stejně jako končí podzim, aby jeho místo zaujala zima.

 

Milovnice pohádek, fantazírování, máma dvou dětí a autorka blogu a e-knížek Laskavé pohádky, Abeceda pro smíšky a S Bonifácem na vandru.
Komentáře
  • >> Stáhněte si pohádky

    cokoladova_cover4

  •  

    balónová

  • PINDRLÍK

  • skuhrinek

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky