Na strach s „odstrachovávací“ pohádkou

Strašidla přece nejsou. A koho to mám teda pod postelí?!

„Mamí, tatí!“ kňourá do tmy nešťastný hlásek.

Copak se stalo? Zase ti bubáci!

„Prosím tě, vždyť už jsme si říkali, že žádná strašidla nejsou! Co zas máš?“ říká netrpělivě maminka, zatímco zapojuje do zásuvky noční světýlko.

Je vám to povědomé? Nešťastný rodič, který chce spát nebo mít konečně aspoň chvilku pro sebe, a ukňourané dítko, které se bojí té hrůzostrašné obludy pod postelí. Fakt tam je a maminka, ani tatínek ji nevidí! Ale ona opravdu existuje! Já přece nemůžu za to, že ji nevidí. Jen co za mámou zaklapnou dveře, začne se sápat ven a zase po mně půjde! Jako by jí v tom to světýlko mohlo zabránit. A drobeček se choulí strachy pod peřinou a ještě k tomu se cítí přinejmenším nepochopeně, možná i provinile, ale určitě ne moc dobře.

Kolikrát ani nevíme, odkud se vzaly

U každého občas zaklepe na dveře strach a je jedno, jestli jsme malí, nebo velcí.  Ať už je to strach z bubáků pod postelí, z vystoupení na školní besídce nebo z toho, co řekne šéf na ten včerejší průšvih se zákazníkem. Všechny mají něco společného: ani zdaleka nám neslouží. Kolikrát ani nevíme, odkud se vzaly. Víme jen, že jsou tady a že nám s nimi není dobře.

Dítě nepotřebuje slyšet, že se nemá čeho bát

Dětské i dospělé strachy mají úplně stejnou váhu. Ty dětské nejsou menší, protože děti jsou malé. Dítě nepotřebuje slyšet, že se nemá čeho a proč bát, potřebuje se naučit se strachem pracovat. Pro zdravý rozvoj sebedůvěry dítěte je důležité jeho strachy nezlehčovat, povídat si o nich, uznat mu, že má nárok se díky nim cítit zle, ptát se, co by mohlo pomoci, ale hlavně podpořit dítě v tom, aby nad nimi získalo nadhled a dokázalo se s nimi vypořádat.

Mně se moc líbí, jak na strach kouká třeba německý filosof Eckhart Tolle. Pohádka „O Stráškovi“, kterou jsem původně vymyslela pro svou dcerku, je takovou volnou variací právě na tohle téma.

„O Stráškovi“

Narodil se jeden malý a měl velké srdce. Na celý svět se smál a rozhodl se, že bude pomáhat lidem. Od maminky dostal jméno Strášek a od sudiček kouzelnou moc. Dokázal být ve správnou chvíli všude tam, kde zrovna někomu hrozilo nějaké nebezpečí. A každému včas pomohl.

Třeba když se nějaký nešťastník dostal moc blízko k rozzuřenému medvědovi, houknul mu Strášek do ucha „Běž!“, nebo „Braň se!“ podle toho, co bylo zrovna výhodnější. A v tu samou chvíli mu foukl do svalů tolik síly, kolik bylo třeba, aby dokázal buď utéct, nebo se ubránit.

Díky tomu Strášek zachránil nejeden lidský život a zabránil nejednomu ošklivému úrazu. Lidé mu za to byli vděční. Důvěřovali mu a naučili se ho poslouchat. Vždy a za každé příležitosti.

Když Strášek viděl, jakou v něj mají lidé důvěru, pocítil obrovskou zodpovědnost. Začal přemýšlet, jak svoje služby zkvalitnit a rozšířit, aby lidem ještě lépe sloužil. A tak se pustil do hledání, kde všude v běžném životě číhá na lidi nebezpečí a najednou ho začal vidět úplně všude. A začal za lidmi chodit, i když jim zrovna žádné skutečné nebezpečí nehrozilo a říkal jim věci jako: „Zítra tě čeká těžký úkol, že? To asi nezvládneš. Budou tam lidi. Co když něco pokazíš? Uf, raději tam vůbec nechoď.“

A vymýšlel další a další věci, o kterých lidem tvrdil, že se mají před nimi mít na pozoru. Třeba před zimou, že bude mráz. A taky před létem – to zas bude sucho, nebo povodně, nebo obojí. Před výškami, protože tam by se mohlo spadnout. A před malými místnůstkami, protože jsou malé. A taky před velkými prostory, protože jsou velké. Před vodou, protože je mokrá. Před senem, protože je suché. A před zvířaty a rostlinami a taky před lidmi a zítřkem a pozítřkem… No prostě Stráškova fantazie neznala mezí a on vymýšlel a vymýšlel a strašil a strašil. A lidi se začali všeho bát. A ze všech nejvíc se bál Strášek. Bál se totiž sám sebe, bál se svých výmyslů, bál se všeho, co udělal, a ještě víc toho, co neudělal.

A jak se bál, tak rostl. Jednoho dne to už nebyl ten roztomilý malý Strášek, kterého měl každý rád, ale velký a hrozný Strach, kterého se každý děsil. Přitom to myslel tak dobře, chtěl přece jenom pomáhat! Dávno už neradil dobře, ale stejně ho všichni dál poslouchali, protože se báli ho neposlechnout.

A tak Strach dál rostl a mohutněl stejně jako ten strach mezi lidmi přiživovaný jeho našeptáváním. Lidé se přestali radovat. Jejich těla se pod tíhou strachu podivně schoulila, a tím tlačila na dušičky uvnitř. A dušičky od toho bolely. Nikdo se nesmál a kdekdo z toho onemocněl. Na světě přestalo být dobře.

Jednou šel krajem Šašek. Však ho znáte. Na tváři úsměv, na čepici roličky, barevné kalhoty a kabátek jakbysmet. Potkával lidi, povídal si s nimi a zkoušel jim na tváři kouzlit právě takový úsměv, jaký nosil on sám. Marně však. Zajímal se, co je příčinou všeho toho smutku a trápení, a jeho zvídavost ho dovedla až ke Strachovi. Seděl skrčený na ztrouchnivělém pařezu u lesní cesty a vypadal ustaraně. Byl tak zabrán do vlastních myšlenek, že si návštěvníka vůbec nevšiml.

„Ty musíš být Strach, viď?“ zeptal se ho Šašek. Strach sebou leknutím škubl a s pusou dokořán zůstal zírat na Šaška. Vypadalo to, že se Šaška bojí.

„Lidé jsou nešťastní, přestaň je strašit,“ řekl mu Šašek.

„A-a-ale já jim přece pomáhám,“ vykoktal ze sebe Strach. „Říkám jim, na co si mají dávat pozor, aby se jim něco zlého nestalo. Kdo je připraven, není překvapen.“

„Takže je podle tebe lepší celý život čekat katastrofu, která nakonec třeba ani nepřijde, bát se, být z toho smutný a vlastně úplně zbytečně?“ podivil se Šašek. „Proč se bát dopředu něčeho, co se ještě nestalo a co se třeba ani nestane? Proč se bát něčeho, co za to ani nestojí. Copak tebe baví žít pořád ve strachu?“

„Nebaví,“ odvětil Strach. „Bolí mě z toho záda, hlava a zuby a tak trochu všechno. Ale bojím se přestat. Bylo by to ode mě nezodpovědné. Nemůžu nechat lidi napospas světu. Oni mě přece potřebují. Potřebují někoho, kdo na ně bude dávat pozor.“

Šašek zakroutil hlavou. „A co by se mohlo stát tak strašného, kdybys je nechal napospas?“

„No právě, že úplně všechno! Někam spadnou, někam vlezou, něco snědí, někam půjdou, nebo nepůjdou a všechno může špatně skončit,“ vychrlil ze sebe Strach nešťastně svoje obavy.

„Prosím tě, podle tebe by člověk ani neměl ráno vylézat z postele,“ ušklíbl se Šašek.

„No, raději snad ne. Ale ranní vstávání není nic proti tomu jít večer spát. To je teprve nebezpečné! Něco ti může ve spánku zaskočit nebo ti přepadne polštář přes hlavu a ty se udusíš, ani se nenaděješ.“

To už Šašek nevydržel a pověděl s předstíranou vážností: „Nebo ti spadne sklenice s pitím do postele a utopíš se! Vždyť je to přece hloupost, vzpamatuj se!“

Hned zase zvážněl a pokračoval: „Podívej se na to takhle. Představ si, že máš strach z něčeho, co se ještě nestalo, ale mohlo by se stát…“ Na to Strach zblednul a začal se vyplašeně rozhlížet.

„Tak a teď máš dvě možnosti,“ vykládal Šašek trpělivě dál. „Buď to, čeho se bojíš, nějak změnit můžeš. Pak to tedy změň a nebudeš mít důvod se bát. Nebo to změnit nedokážeš. No a pak je úplně zbytečné bát se už teď a kazit si náladu něčím, co stejně ovlivnit nemůžeš.“

Strach uznal, že na tom možná něco bude. „Ale co mám jako dělat?“ zeptal se bezradně.

Šašek poskočil, až se mu rozcinkaly rolničky, a zahartusil: „Sakrišky na lišky a taky šišky! Vždyť už jsem to říkal na začátku. Přestat strašit lidi. A taky sebe!“

Strach dál kroutil nešťastně hlavou.

„Tak co kdybys jim zase radil a pomáhal jako kdysi? Upozorňoval na skutečné nebezpečí a zachraňoval je, když bude opravdu třeba? Bez vymýšlení těch hrůzostrašných scénářů a konců, které by mohly nastat, kdyby… A které by třeba i někdy mohly nastat, ale zpravidla nenastanou.“ navrhnul Šašek.

„Máš pravdu. Kdysi nám bývalo všem lépe,“ uznal Strach.

Šašek žďuchnul do Stracha povzbudivě loktem a řekl: „Poprosíme lidi o pomoc. Prozradíme jim, že ti nemusejí všechno věřit. Poradíme jim, ať dřív sami přemýšlejí, než se tě zeptají na radu. Dodáme jim odvahu, aby se uměli postavit a říct ti, když bude třeba: ‚Hele, Strachu, teď jsi vedle jako jedle. Strč si svoje strašení za klobouk. Já už nehraju. Já už se tě nebojím.‘ Nebo: ‚Hele, Strachu, sice se tě bojím, ale přesto se ti postavím.‘“

A stalo se, jak se domluvili. Ze Stracha a Šaška se stali nerozluční přátelé. Od té doby chodili světem spolu. Strach se snažil porovnat se svými vlastními strachy a držet pusu na uzdě, aby už nestrašil lidi. A Šašek dával na Stracha pozor, kdyby mu to náhodou zase ujelo. V takových chvílích byl pokaždé po ruce se svou veselostí a vtipem, aby pomohl Strachovi vyhnat z hlavy i ty nejstrašidelnější strašáky. Proti strachu je totiž vždycky nejlepší udělat si z každého (i toho nejhroznějšího) bubáka švandu.

 

Milovnice pohádek, fantazírování, máma dvou dětí a autorka blogu a e-knížek Laskavé pohádky, Abeceda pro smíšky a S Bonifácem na vandru.
Komentáře