Moje životní pohádka

„Vymýšlení pohádek je moje „milá závislost“, díky které pomáhám dětem,
aby vyrostly ve šťastné, vnitřně svobodné a vědomé bytosti.“

Je večer. Závěsy v ložnici se zatahují a pokoj se koupe v tlumeném světle. Zvuk kapek dopadajících na okenní parapet ještě více umocňuje útulnost místnosti. „Kap – kap – kap.“ Čtyři postavy se vedle sebe tulí na obrovském letišti. Čtení pohádky začíná.

Pociťuju úctu k posvátnosti chvíle a vzpomínám na slova Goethova Fausta, kterými vyjadřoval svůj obdiv k nádheře okamžiku slovy „jsi tolik krásný, prodli jen!“. Kolik let ještě, než nás naše zlatíčka rezolutně vystrčí za dveře svých pokojíků a my si budeme číst leda ve dvou? Užíváme si to.

Tatínek se nadechuje, začíná číst a já se s dětmi choulím pod peřinou vonící po levanduli. Rozdělení rolí je u nás jasné: já píšu, tatínek čte. Napjatý výraz v očích malých posluchačů a úsměvy na rtech jsou pro nás tou nejkrásnější odměnou. A navíc se nemusíme bát, co na nás ze stránek vybafne. Už žádné domýšlení nových konců u cizích pohádek, žádné rozpačité přeskakování pasáží.

Máme pohádky „šité na míru“. 🙂

Vždycky jsme to ale takhle neměli.

Zajímá Vás, jaké to bylo? V tom případě čtěte...

Byla nebyla jedna tak trochu zmatená holka.

Tápala ve vztahu sama k sobě, a tudíž i ke svému okolí. Řešila si problémy vyplývající z nezdravých a nefunkčních vnitřních programů. Ty si vytvořila v dětství vlivem různých okolností navzdory láskyplné péči své maminky.

Ta holka nedokázala například rozeznat pokoru od přizdis***ství, kde končí obětavost a začíná sebedestrukce. Všeho se bála, byla závislá na pochvalách a názoru druhých, přesycená „dobrými radami“ a neschopná vzít život do svých rukou. Později si uvědomila, že jednou z těch okolností, která k tomu také přispěla, bylo obrovské nektritické nadšení pro pohádky, nejrůznější příběhy a vyprávění. Odmalička je totiž milovala, hltala a brala si z nich morální ponaučení. Jako dítě neuměla odhadnout, jaká zhoubnost se v některých skrývá, a posoudit, jak daleko si je má podržet od těla, aby potěšily a pobavily, ale neublížily.

Ne, to není pohádka. To je můj skutečný příběh, tou holkou jsem byla já.

Pak se stalo pár zázraků.

Nejdřív se ze mě stala matka. Nádhera! 🙂 A za nějakou dobu se mi podařilo díky svým kouzelným dětem a skvělému manželovi prohlédnout. Oni mi pomohli nahlédnout do vlastního nitra. Do toho, čemu někdo říká duše, jiný srdce, zdroj nebo esence, ale všichni mají na mysli totéž. A jakoby ta úžasná energie (mimochodem ji má v sobě každý z nás, jen hledat :)) ze mě odfoukla ty nánosy oslabujících přesvědčení a vzorců chování. Vydala jsem se na nikdy nekončící cestu za skutečným poznáním sebe sama.

Předala jsem otěže intuici.

Naučila jsem se pracovat se strachem. Přijala jsem staré křivdy jako svoji součást a odpustila – ostatním i sobě. Dovolila jsem si milovat sama sebe. Začala jsem být vděčná životu. Přestala jsem slepě věřit všemu, co se říká, nebo píše. Uvědomila jsem si, že udělat chybu není hanba nebo tragédie, ale příležitost přiblížit se k pravdě. Pochopila jsem, jak pošetilé je lpění na neomylnosti.

Ačkoliv jsem absolventka peagogické fakulty (se zaměřením na český jazyk, literaturu a historii), v praktickém životě jsem zjistila, že o výchově dětí nevím nic. Musela jsem hledat sama takový výchovný přístup, který mi bude dávat smysl. Věnovala jsem tomu spoustu svého času a síly. Posléze jsem zjistila že to, co jsem se na škole naučila, co jsem kdy zaslechla a přečetla, poněkud překrylo v mém vědomí to podstatné, co ženy vědí intuitivně. Předala jsem tedy otěže své intuici. Otevřely se mi nové možnosti a všechno začalo do sebe zapadat.

Stala se ze mě šťastná maminka šťastných dětí...

Přišla jsem na to, co je pro mě v životě důležité, a odhodlala jsem se k tomu, že toto poznání předám svým dětem.  Našla jsem se v kontaktním rodičovství a partnerském přístupu respektujícím indiviualitu dítěte. Rozpomněla jsem se na to, jaké to je být dítětem.

Dětské duši proto rozumím velice dobře. Cítím, co moje děti potřebují. Odhodlala jsem se svoje děti doprovodit obdobím dětství a dospívání tak, aby v dospělosti dokázaly žít skutečně šťastný život. Díky tomu máme u nás doma specifické požadavky na poselství přinášená pohádkami.

...a tak vznikly Laskavé pohádky.

Potřeba psát svoje vlastní pohádky, které mi budou v tomto záměru pomáhat, ve mně zničehonic ožila. Vždycky jsem měla vášeň pro tvorbu rozličných textů, nikdy předtím jsem ovšem nezažila tak obrovský tvůrčí přetlak. Nejsem totiž moc živelný člověk, živelnost v sobě teprve odhaluju.

Najednou to ale muselo ven. Potřebovala jsem psát a psát. Stejně tak jsem nemohla a ani nechtěla krotit touhu podělit se o Laskavé pohádky s dalšími lidmi. Při psaní vnímám tak intenzivní radost a pocity štěstí, že si vždycky a znova připadám jako maličké dítě před hromadou dárků pod vánočním stromečkem. Do každé pohádky vkládám přání, aby touto pozitivní energií polaskala každého svého čtenáře a posluchače. 

Mými neocenitelnými pomocníky při psaní Laskavých pohádek jsou moje děti a muž. Poskytují mi cenné rady, náměty a zpětnou vazbu. Oni jsou tou energií, která mě žene vpřed. Oni jsou můj „maličký kolektiv autorů“. Řada jmen našich hrdinů by vůbec nevznikla bez nedostižné fantazie mé dcery. 🙂

Laskavé pohádky hladí a hýčkají.

Toto vše mě při psaní inspiruje a dokážu to přetavit do svých pohádek. Moje pohádky jsou plné barev, chutí, vůní, nesou se v klidném a poetickém duchu s pozitivním vyzněním, nepostrádají humor a jsou psané bohatým jazykem.

Při jejich čtení se nemusejí bát děti ani rodiče. Nestraší ani nepodporují vytváření nezdravých stereotypů. Místo toho pomáhají rozvíjet v dítěti přirozenou sebelásku, aktivní přístup k životu, individualitu a schopnost vytvářet si vlastní názor. Učí je efektivně a otevřeně komunikovat a respektovat své okolí.

Od svých dětí jsem dostala laskavé svolení se o naše pohádky podělit. 🙂

Věříme, že Vám jejich čtení přinese stejně nádherné chvilky, jaké s nimi prožíváme my.