Literárním ignorantem snadno a rychle

společné čtení_pomocminulém článku jsem psala o tom, jak nadchnout děti pro společné čtení. Podle reakcí okolí soudím, že navzdory tomu, co se píše a říká o upadajícím zájmu o knihy, je mezi námi pořád ještě spousta nadšených čtenářů a „předčítačů“. Chci se tedy s vámi podělit o další postřehy a nápady.

Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly

Nemám sice ráda rady typu „jak něco nedělat“, ale v tomto případě udělám výjimku. Při předčítání se totiž hodně z nás dopouští kiksů, kterými můžeme dítěti společné čtení docela spolehlivě znechutit. V dlouhodobém horizontu v něm tak můžeme, přes všechnu chvályhodnou snahu, vypěstovat odpor ke knížkám a četbě. To od nás není moc praktický dárek do dospělosti.

Nedávno jsem pozorovala manžela, když předčítal naší dceři Děti z Bullerbynu. Měli jsme je rozečtené a vypadalo to, že u naší malé aspirují na knížku měsíce. Pro mě je to sice nepochopitelné, ale mého muže prostě nikdy „nechytly“. Prý je to tím, že je chlap. Připouštím, že na tom může něco být. Myšlenkami byl evidentně někde úplně jinde.

Při poslechu jeho monotónního přednesu, který se občas v dialozích snažil neúspěšně zachránit změnou barvy hlasu, mě přepadala neodbytná touha praštit ho tou knížkou po hlavě. Po další protrpěné chvilce jsem začala uvažovat nad tím, že Děti z Bullerbynu jsou pro účel takového fyzického útoku příliš útlé. Vzpomněla jsem si na pětisetstránkového Malého Bobše od J. V. Plevy.

Vy si to můžete přečíst sami, ale co to dítě školou nepovinné?

Promiňte mi tu trochu nadsázky. K samotné exekuci jsem se samozřejmě neodhodlala. Násilí se mi hnusí. Navíc je to otec mých dětí a byl to jeho první prohřešek tohoto druhu. Nicméně jsem pociťovala oprávněnost svého hněvu. Prznil můj oblíbený příběh. Kazil naši společnou chvilku. To byl můj dojem, dojem dospělé osoby.

Jak teprve musí situaci vnímat ten špunt?

„Bla Bla bla… blablabla… sedni si a poslouchej… bla blabla… taková pěkná pohádka… tobě se to nelíbí? Tak už poslouchej, ať můžu číst. Bla bla bla blablablablabla. Tak víš, co? Když se ti to nelíbí, jdeme spát.“

Jaké pocity a myšlenky se při tom v malém posluchači odehrávají, nechám už na vašem zvážení.

Viděla jsem ten její znuděný a zmatený výraz: Je to ta knížka, co mi odpoledne četla maminka? Co se to s ní stalo? Jak dlouho ještě…?

Vybírejte dobře – vybírejte společně

Proto vás moc prosím, nečtěte dětem knihy, které vám samotným nic neříkají. Stoprocentně to na vás poznají a stoprocentně je tím neuchvátíte. Zároveň neignorujte jejich názor. Kniha vašeho srdce nemusí být nutně kniha jejich srdce. Na výběru se domluvte, máte spoustu možností: pohádky, pro mladší říkanky, starší ocení třeba fantasy, nebo dokonce odlehčené detektivky.

Můžete třeba zjistit, že knížka není váš „šálek čaje“ až během čtení. V tom případě raději nepokračujte a zvolte jinou. Mějte ovšem na paměti, že některé mají „pomalejší rozjezd“. Doporučuju se s příběhem alespoň rámcově seznámit, než ho začnete dítěti číst. To platí i v případě knih přijímaných kritikou a ověnčených cenami. Nikdy nevíte, zda kritici či členové poroty mají stejný vkus jako vy.

Milovnice pohádek, fantazírování, máma dvou dětí a autorka blogu a e-knížek Laskavé pohádky, Abeceda pro smíšky a S Bonifácem na vandru.
Komentáře
  • >> Stáhněte si pohádky

    cokoladova_cover4

  •  

    balónová

  • PINDRLÍK

  • skuhrinek

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky