Kterak tučňák hlavou kroutil nad rozlitým nočníkem

Jmenuju se Pingul a jsem plyšový tučňák. Moc rád si hraju se svojí holčičkou. Jsem její nejlepší kamarád a ona moje kamarádka. Nemám nožičky, a proto jsem odkázaný na to, kam mě kdo donese. Zato mám hlavu na svém místě a někdy sám sebe překvapuju skvělými nápady.

Onehdy jsem se stal ale svědkem příhody, nad kterou mi můj jinak bystrý rozum zůstává ještě dneska stát.

pingulHrál jsem si se svojí holčičkou v obývacím pokoji. Ona najednou vyskočila, popadla mě a upalovala do koupelny. Tam mě hodila na přebalovák a jak jsem uslyšel šoupání nočníku po dlažbě, hned jsem pochopil, proč měla tak naspěch. Taktně jsem mlčel, zíral do stropu a čekal, až si zařídí, co je třeba.

Vlastně jsem ji i trochu hlídal, protože její maminka měla zrovna na pilno v kuchyni, aby stihla připravit večeři. Vypadala uhoněně a utahaně, trochu mi přopomínala „vožvejkanou žvejkačku“.

„Maminko, já jsem se vy-čů-ra-la!“ zaslechl jsem najednou radostné volání mojí holčičky. Je to takové heslo, podle kterého maminka pochopí, že má přijít, vylít a umýt nočník, aby byl připravený na další rundu.

Ale maminka nic. Jak by mohla slyšet, když zrovna strouhala mrkev v elektrickém kuchyňském robotu? Moje kamarádka je ovšem holčičkou činu. To jsem ji naučil já. Rozhodla se, že nočník po sobě tentokrát vylije a umyje sama. Ve vaně.

Chtěla ukázat, že to dokáže. Chtěla pomoct. Viděla přece, kolik má maminka práce.

Všimli jste si ale někdy, jak mají malé děti malé ruce? Některé věci jsou na ně příliš velké nebo příliš těžké. Jak moje holčička zvedala nočník přes okraj vany, tak se jí ten plastový srandista vysmekl z ruky a s dutým bouchnutím dopadl na podlahu koupelny. Přitom se všechen jeho obsah rozstříkl všude kolem.

A jéje, tohle se nemělo stát! Viděl jsem, jak moje holčička znervózněla. Honem sebrala nočník z dlažby a na druhý pokus se jí ho podařilo přehodit přes okraj vany. Podlaha byla však mokrá a ponožky jakbysmet. I kalhoty to trochu odnesly. Viděl jsem, že potřebuje pomoct a poradit. Jsem sice plyšový, ale nejsem žádný trouba. Tak jí povídám: „Zkus najít nějaký hadr na utření podlahy.“

Nikdy mě nepřestane mile překvapovat, jak si moje holčička dokáže poradit v krizových situacích. nocnikMyslím, že se to naučila ode mě.

Duchapřítomně zalovila v koši na špinavé prádlo. Nejdřív vytáhla svoje triko. Moc malé. Zalovila ještě jednou a i já jsem musel uznat, že tatínkova košile byla daleko lepší volba. Honem s ní utřela politou podlahu.

Prohlédla výsledek své práce a váhavě se mě optala: „Myslíš, že to takhle stačí?“

Upřímně jsem jí řekl svůj názor: „Maminka to vždycky vytírá vodou s mydlinkami. V televizi říkali, že tak dosáhneme větší čistoty.“

„Máš pravdu,“ souhlasila moje holčička. Vyskočila na stoličku u umyvadla, napustila do něj vodu a vymačkala do ní obsah lahvičky postavené na vaně. Zase jsem byl jednou na svoji holčičku pyšný.

Podařilo se jí totiž vyrobit tolik moc mydlinek, že maminka je vedle ní úplný žabař. Jí se nikdy ani při sebevětší úklidu nepodařilo vyrobit tolik mydlinek.

Věděl jsem, že teď už je to jen otázka chvilinky, kdy se bude koupelna zase skvět čistotou. Ale ouha. Najednou se otevřely dveře a v nich maminka. Asi už jí bylo divné, co tu tak dlouho děláme. Musím říct, že mě její reakce hodně, ale opravdu hodně překvapila. Místo ocenění a poděkování spráskla ruce a začala hubovat: „Co se to tady zase děje? Včera jsem vytírala a teď zas tohle! To ti tolik vadí, když je tady chvilku uklizeno?“

Maminka zrudla a její jindy laskavý hlas se proměnil v pronikavé pištění. Nechápu, že jí ještě nikdo neřekl, jak divně to zní. Copak se neslyší?

„Podlaha celá upatlaná! Zase jsi vyplácala všechen šampon! Proč jsi vytahala to špinavé prádlo z koše? Co ti ta tatínkova sváteční košile udělala?“

Rozhlížela se nevěřícně po místnosti. Najednou jí zrak sklouzl na mojí holčičku. Vytřeštila oči a nevěřícně konstatovala: „Ježiš, ty máš mokrý kalhoty a ponožky a… no to snad ne, ty jsi tady vylila nočník! Proč?!“ Ani nečekala na odpověď a rezignovaně zakončila celý monolog. „Prosím tě, nic mi neříkej a jdi, ať to tady můžu uklidit.“

Viděl jsem na svojí holčičce, jak se jí lesknou oči. Se svěšenými ramínky odcházela. Mezi dveřmi se zarazila. Skokem se vrátila k přebalováku, kde mě předtím nechala čekat, vzala mě do náručí a zabořila obličej do mého zobáku. Cestou jsem ji chlácholil, věděl jsem, že ji dokážu utěšit.

Maminka zjevně vůbec nepochopila, co se tu stalo. Já zas nerozumím tomu, proč si to nechtěla nechat vysvětlit. Určitě by ji potěšilo, kdyby věděla, jak to ve skutečnosti bylo. A mojí holčičce by spadl ze srdce velký balvan.

Jsem sice plyšový, ale nejsem žádný trouba. Přesto ty dospělé někdy vůbec nechápu… Budu si muset s maminkou co nejdříve promluvit.

Smutné? Taky se Vám to stalo? Nesmutněte, obejměte svého drobečka a řekněte mu, že ho milujete. Jen tak, protože je.

A příště se na to zkuste podívat jeho očima.

A kdyby Vám z toho bylo pořád smutno, přečtěte si třeba něco laskavého.

Milovnice pohádek, fantazírování, máma dvou dětí a autorka blogu a e-knížek Laskavé pohádky, Abeceda pro smíšky a S Bonifácem na vandru.
Komentáře
  • >> Stáhněte si pohádky

    cokoladova_cover4

  •  

    balónová

  • PINDRLÍK

  • skuhrinek

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky