Napište si pohádku. Ukážu vám jak!

Spousta rodičů má s vymýšlením pohádek nějakou zkušenost. S většími či menšími obtížemi ji dokáže vymyslet téměř každý.

kniha-narcis-8101

Co dělá pohádku pohádkou?

Napsat ovšem „žánrově čistou“ pohádku, tedy pohádku s typickými znaky a charakteristickou výstavbou, chce trochu víc pozornosti. Právě dodržení těchto kritérií dělá pohádku pohádkou, a ne jen tak ledajakým fantazijním příběhem nebo vypravováním. Ačkoliv já osobně proti takovému pojetí vůbec nic nemám. Leckdy se sama dopouštím prohřešků proti zákonitostem pohádky. Budiž mi to odpuštěno, dělám to s těmi nejlepšími úmysly. 🙂 Holt autorská pohádka si to dělá tak nějak po svém…

Chci vám prostřednictvím tohoto článku ukázat, jak poskládat děj do slov a vět tak, aby nám z toho vznikl příběh, který bude obsahovat alespoň základní náležitosti pohádky. Ovšem moderní pohádku v tom přesto nezapřeme, ani kdybychom se na hlavu postavili. 🙂

Nakoukneme pod pokličku

Díky tomu vás zároveň nechám nahlédnout pod pokličku svého „tvůrčího kastrůlku“. Speciálně pro tuto příležitost jsem vymyslela pohádku, kterou vám tu ovšem představím jenom v základním konceptu.

A o čem bude?

Kdo by to neznal? Tatínek nebo maminka se prostě čas od času „zapomenou“ v práci. Ne vždycky to ale musí být jejich vinou… A teď už poslouchejte…

o zapomenutém

Byla jednou jedna holčička jménem Amálka. Žila šťastně a spokojeně s maminkou, tatínkem a psem Koblížkem v jednom malém domečku s velkou zahradou.

V pohádkách se zpravidla na začátku a na konci objevují klasické pohádkové formulace (bylo nebylo, byl jednou jeden, za devatero…). Záměrně uvádím „zpravidla“, někteří autoři si z toho totiž vůbec nic nedělají (jako třeba já). Ať žije osobitý autorský styl!

Čas a prostor v nich bývají nejednoznačně definované. To rozehrává u čtenáře myšlenkové pochody typu: stalo se to někdy, někde… Stalo se to vůbec někdy, někde? Nestalo, ale kdo ví… 🙂

Amálka byla milé a chytré děvčátko s nejkouzelnějším úsměvem pod sluncem. Hrdina je sympaťák. V našem případě hrdinka – sympaťanda. Čtenář se lépe identifikuje s kladnou nebo alespoň sympatickou postavou.

Ani Koblížek nebyl jen tak ledajaký pes. Uměl hovořit lidským hlasem a kvůli své malé paničce by klidně chodil i po uších. Tak moc ji měl rád. Kouzelné mluvící zvíře je často se vyskytujícím prvkem. Stejně dobře se hodí například nějaký kouzelný předmět, který bude klíčový pro rozuzlení nastalé situace.

Tatínek odcházel každé ráno do práce a odpoledne se vracíval vždy ve stejnou dobu. Amálka s Koblížkem ho zrána doprovázeli až k vrátkům a po práci ho společně vyhlíželi a vítali. Zpočátku je vhodné vylíčit panující idylku, která – jak bystrý čtenář jistě tuší – nebude mít dlouhého trvání.

Tatínek však chodíval domů stále později, až jednoho dne nepřišel vůbec. Všichni ho netrpělivě vyhlíželi, ale nic. Asi se zapomněl v práci! A máme tu zvrat!

Když už se začínalo stmívat a Amálka byla u vrátek čím dál smutnější, prohlásil Koblížek, že by se měli vydat tatínka hledat. Amálka váhala. Dohoda s rodiči zněla jasně: venku na zahradě sama – ano, ale na ulici jedině v doprovodu. No jo, ale teď je to vážné. Musí přece zjistit, co se s tatínkem děje! Co když potřebuje pomoc? I maminka nakonec uznala, že Koblížek je dostatečně zodpovědný doprovod. A tak se vydali s houskou ve svačinovém pytlíku směrem k tatínkově práci. Hrdinka se vydává na cestu, v našem případě dokonce s pohádkovým doprovodem, sice bez buchet, avšak alespoň se svačinou.

Cestou by mohli potkat nějakou postavu, které by pomohli, a ona by jim na oplátku něco věnovala (třeba právě ten výše vzpomínaný kouzelný předmět), případně by jim přislíbila pomoc, až bude třeba. Tyto momenty je pak nutné zakomponovat do nadcházejícího děje. Jinak by jejich přítomnost v pohádce pochopitelně pozbývala smyslu. My si pro dnešek necháme postavu i předmět do nějaké jiné pohádky a obejdeme se bez nich.

Opatrně nakoukli oknem do tatínkovy kanceláře. A co nevidí? Nějaký ten typicky pohádkový obrat mimo úvod a závěr neuškodí. Taky je dobré čtenáře (nebo posluchače) trochu napínat.

Vidí tatínka za pracovním stolem, jak do úmoru cosi „datluje“ do klávesnice počítače a tupě zírá do monitoru. Vypadal jako očarovaný. Jako by ho někdo proklel. A kolem něj nervózně poskakuje panáček s bílým plastovým kelímkem v ruce.

Tím panáčkem nebyl nikdo jiný než výkoníček pilný. Výkoníček pilný je jedním z těch skřítků, kteří obývají kanceláře, dílny, výrobní haly a další místa, kde pracují lidé. Dbají na to, aby ti lidé po celé trvání pracovní doby vykonávali svěřené pracovní úkoly nanejvýš svědomitě a zodpovědně.

Sami jsou velcí pracanti, na pracovišti mají rádi pořádek a ze všeho nejraději pijí kávu z plastových kelímků. Nic je nedokáže více rozčílit, než když někdo nebo něco narušuje plynulý chod na pracovišti. Nenechte se ošálit jejich mazlivým pojmenováním! Když na to přišlo, dokázali být výkoníčci pěkní „prevíti“. A „zlo“ nám může reprezentovat třeba taková nadpřirozená bytůstka. Její charakteristika nám naznačí, kam se děj posune.

Koblížek nezaváhal ani chvilku. S hlasitým štěkotem vtrhnul do kanceláře, popadl překvapeného skřítka za tkaničku a držel a nepouštěl. Amálka vběhla do místnosti hned za svým chlupatým kamarádem. Když viděla, co se děje, spustila: „Koblížku, vím, že chceš zachránit tatínka, ale pojď si raději sednout vedle mě.“ Pak se usmála na skřítka tím svým nejkouzelnějším úsměvem a dala se s ním do řeči. Výkoníčka její úsměv obměkčil. Přiznal se, že tatínka přilepil k židli velkou kouzelnou skřítkovskou izolepou, protože mu je líto, když musí zůstávat v kanceláři po pracovní době sám. Chtěl si tatínka pojistit, že mu neuteče domů a bude pracovat i v noci.
Probíhá boj mezi dobrem a zlem. V mých pohádkách se zpravidla nebojuje, ale domlouvá 🙂

Amálka mu tedy navrhla: „Co kdybys chodil s tatínkem po práci k nám? U nás je veselo, a když nás bude o jednoho víc, bude ještě veseleji.“

Výkoníček byl nadšený a rád souhlasil. Když dorazili domů, čekala na ně ustaraná maminka se studenou večeří. Jakmile se dozvěděla o domluvě mezi skřítkem, Amálkou a tatínkem, rázem na všechno rozčilení zapomněla a ze samé radosti šla připravit zmrzlinovo-ovocné poháry. Samozřejmě i pro výkoníčka.

Zlo bývá potrestáno a dobro vítězí. V Laskavých pohádkách ne tak úplně! Tady zlo většinou dostává druhou šanci a polepší se. Jinak by to přece nebyly laskavé pohádky.

Od té doby chodil tatínek s výkoníčkem v aktovce domů vždycky včas. Všichni pak trávili celý zbytek dne společně a bylo jim dobře. A zazvonil zvonec a pohádky je…

Nesmíme zapomenout na morální či výchovné ponaučení, které by mělo prostřednictvím příběhu na čtenáře zapůsobit. Může být na konci příbehu výslovně formulováno, nebo ponecháno v náznacích. Ráda nechávám prostor čtenáři, aby si přebral poselství sám.

A pohádková formulace uzavře celou pohádku – zřejmě aby bylo jasné, že je konec a jde se spát, nebo hrát. 🙂

Když text obohatíte tu a tam nějakým přechodníkem, archaismem, nebo naopak neologismem, či jiným šťavnatým slůvkem (tím samozřejmě nemyslím vulgarismy!), nemůžete tím vůbec nic zkazit. 🙂

Schválně si zkuste nějakou pohádku vymyslet, napsat a mně pak napište, o čem je máte nejraději.

Ať se vám daří a mějte na paměti, že vše je otázkou vkusu! 🙂

Milovnice pohádek, fantazírování, máma dvou dětí a autorka blogu a e-knížek Laskavé pohádky, Abeceda pro smíšky a S Bonifácem na vandru.
Komentáře
  • >> Stáhněte si pohádky

    cokoladova_cover4

  •  

    balónová

  • PINDRLÍK

  • skuhrinek

  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky